Radiolokační ústředna II. řádu „KORALLE“ u obce Krakovany

K vytvoření následujícího textu mi nejvíce pomohla kronika obce Krakovany, jakož i pamětník pan POLÁK st., kronika města Týnec nad Labem a kronikář pan Žmolil, kronikář obce Uhlířská Lhota a v neposlední řadě i OKRESNÍ ARCHIV Kolín (ten především svými fotografiemi). Dále děkujeme panu Dr. Pavlu Ambrožovi z Astronomického ústavu AVČR na Ondřejově za upřesnění údajů a zaslání fotografií zde používaných radiolokátorů. Poděkování patří taktéž celé řadě pamětníků, kteří přispěli svou trochou “do mlýna”, panu Balkovi z Chrástu u Chrudimě, panu Bodečkovi z firmy EXTRATECH z Brna a za snahu i časopisu REVI. V neposlední řadě dost napověděl průzkum terénu v místech bývalé stanice, který v letech 1997 a 2000 postupně prováděli členové MILITARY CLUBu Kolín – Petr “Piňus” DIBELKA, Jan “Juch” Bednařík, Lukáš “Lukš” DOUBRAVA a já.

Kolín červen 2001 DIBI

Opět přivítáme jakékoliv další poznatky a připomínky, neboť i tuto věc nepovažujeme ani zdaleka za uzavřenou. Omluvte též, prosím, případné chyby a nedostatky, neboť tato problematika vyžaduje poměrně náročné pátrání v nejrůznějších zdrojích, které si v některých případech i značně odporují.

Příchod Němců do Krakovan

V dosavadním průběhu celé války byly Krakovany u Týnce nad Labem v okrese Kolín celkem klidnou vsí. Válka zde byla vnímána kromě povinností jen díky občasným průjezdům německých kolon, nebo nějakou tou vyhláškou. Tato “pohoda” trvala až do května roku 1944. Počátkem měsíce kdy začínaly rozkvétat ovocné stromy se zde 4.května objevily osobní vozidla s německými vojáky, kteří se začali zajímat o oblast při chrčické silnici na rozhraní katastrů tří obcí – Krakovan, Uhlířské Lhoty a Labských Chrčic. Dochází k prvním průzkumům terénu. Již 22.května byly německými ubytovateli zajišťovány byty. Bylo vydáno nařízení, dle kterého musela obec vyklidit kampeličku (čp.206), mateřskou školu (čp.147), Rohlíčkův sál (čp. ) a Sokolovnu. V areálu tamnější cihelny (dnes ZD) byla Němci zřízena vojenská cvičná střelnice.

V dalších dnech se do Krakovan stěhovaly první německé soldatesky a nutno poznamenati, že se změnil tamní poklidný život. Jelikož vyprázdněné budovy nestačily, zabraly se dále dvě třídy obecné školy. Jelikož i toto bylo stále nedostačující zabírala se ještě každá lepší místnost v obci a jejich majitelé se musí uskrovnit.

Výstavba radarové stanice

Na výše uvedených místech mimo ves byla urychleně zahájena výstavba radarové stanice I.třídy s krycím názvem KORALLE. Podle původních záměrů Němců zde mělo prý býti vystavěno i polní letiště (to však nelze písemně doložiti), ale z důvodu nízké hladiny podzemní vody se muselo od tohoto plánu upustit. Začalo se budovat na pozemcích o rozloze zhruba 50 hektarů zčásti sestávající z orné a z části lesní půdy. Na nucených pracích zde byli nasazeni čeští lidé z Trutnovska a Podkrkonoší. Veškeré zdejší stavební práce prováděla kolínská stavební firma pana stavitele Záruby, jako stavební mistr firmy zde byl pan Staněk. Dozor vykonával starý rakušan, asi 75letý, “kulhající dědek”, ke kterému, ač byl civil, měli němečtí vojáci bezmeznou důvěru. Co řekl bylo “svaté”, ale také za všechno zdejší dění nesl plnou zodpovědnost. Ten po dobu výstavby obýval ve vsi dům čp.122. Velitelem celé posádky byl důstojník Flugmeldeabtailung* major G.Trabert, původním povolání obchodník z Norimberka, který byl velitelem i hlásného obvodu Praha, rotám veleli nižší důstojníci.

Příliv vojska byl také stále větší. Byty v obci již dávno nepostačovali a tak se v borkách pod “sušárnou” (vpravo při silnici ve směru na Hlavečník) začalo s výstavbou velkých baráků s příslušenstvím. Počet německých vojáků byl v té době 300 (ve stáří od 20 do 55 let) a žen 150 (od 18 do 40 let). Větší část německé posádky tvořili invalidní příslušníci Luftwaffe a staří vysloužilí vojáci, kteří již nemohli být nasazeni do bojů na frontu. Ti také chodili do zdejšího hostince hrát s civilisty karty. Vyvařováním pro celou posádku byl pověřen místní hostinský Jan Durek v hostinci (čp. 65), kterému byly k výpomoci v kuchyni střídavě určovány místní dívky.

Chování Němců, zvláště pak žen bylo drzé až vyzývavé. Starosta obce Josef Zubík byl stále o něco žádán. K výstavbě válečných objektů bylo zapotřebí mnoho materiálu.Ten museli místní hospodáři svážeti i v době nejpilnějších polních prací. Toto dostali rozkazem a ten zkrátka museli splnit. Ovšem za veškeré tyto práce dostávali zaplaceno a to prý velice dobře. Zpočátku museli používat potahy jak dobytčí, tak koňské. Ale po příhodě se starou krávou, která po odvezení nákladu na němce vyvalila oči a vyplázla jazyk, jako kdyby chtěla chcípnout, již museli podle příkazů jezdit jen koňské potahy. Toto vše vyžadovalo velké sebezapření, aby se krakovanští obyvatelé vyhnuli nepříjemnostem. Na druhou stranu nutno poznamenati, že díky přítomnosti takto velké posádky pro civilní obyvatelstvo prakticky neexistovala hospodářská kontrola, což byla svým způsobem a na svou dobu výhoda. Mezi vojáky se našli i tací, kteří chodili pro jídlo a pití k vesničanům, za což jim nosili různé věci, jako deky a části ošacení, které byly převážně kradené. Obyvatelé Krakovan museli mít při vstupu do radarového území na svoje pole německé propustky, ty však nebyly hlídkami většinou ani kontrolovány.

Po dostavbě ubikací mimo obec se do nich také celá posádka ihned nastěhovala, což znamenalo pro obyvatele Krakovan a Týnce nad Labem velké ulehčení. Jednalo se o nízké standardní dřevěné baráky válečného typu, kde byli ubytováni důstojníci, mužstvo a spojařky, umývárny a hygienické zařízení. Dále byly postaveny velké sklady munice a pohonných hmot a ne zcela dostavěný byl cihlový objekt s jedním podzemním podlažím se spoustou malých místností. Tento “tábor” měl i vlastní studnu s velmi kvalitní vodou, která byla také do všech objektů rozvedena. Rozvod vody pro německou armádu prováděla firma František ŽÁK – instalatérství a topenářství z Týnce nad Labem. Elektrické vedení bylo napojeno přímo na vysoké napětí a vedlo čtyřžilovým kabelem v zemi. Některé radary měly svůj dieselagregát, který vyráběl elektrickou energii pro pohyb těchto radarů. Agregáty pak byly chlazeny vodou z potoka Sváravy. Telefonní dráty vedly nad zemí asi po dvoumetrových dřevěných sloupech v polích směrem k Týnci nad Labem. Po nich vedly dráty různého průměru jeden vedle druhého, takže vedení nešlo v polích přelézti ani podlézti. Toto vedení vedlo do školy v Týnci nad Labem, kde bylo umístěno provizorní řídící a velicí centrum do té doby než bude nové vybudováno přímo ve vojenském prostoru. Odtud pak bylo i přímé telefonní spojení do Prahy a do Berlína. Práce při výkopech jam pro sloupy museli provádět krakovanští obyvatelé. Dle pamětníků byla tato práce v písčité půdě celkem snadná i proto, že německý dozor dbal spíše na vzhledu jam, než na jejich hloubku a řídil se heslem “pomalu, ale pořádně”. Celý areál ubytoven, skladů PHM a munice byl pro větší maskování vystavěn mezi vzrostlými stromy v lese. Jednou ze zdejších zajímavostí byly zamlžovací a zadýmovací pece. Celkem jich zde bylo vystaveno 4 nebo 5 a to na různých světových stranách. Měly sloužit k eventuelnímu zadýmování prostoru, hlavně samotných radarů a vysílaček v otevřeném prostoru, v případě náletu a elektricky měla být zapálena ta, ze které strany foukal vítr na objekty. V praxi však tyto pece, mimochodem místními lidmi považované za plynové komory, nebyly nikdy použity.

Dále byly v blízkosti ubytoven spousty zákopů, kupodivu beze zbraní, spíše jako ochrana pro osazenstvo v případě náletu na radarovou stanici. V souvislosti se čtvrtým náletem na kolínskou rafinerii Vaacum Oil Company a náletem na pardubickou rafinerii spojeneckými leteckými svazy, startujícími z italských letišť z oblasti Turína, se začínali místní lidé strachovat z bombardování zdejších vojenských objektů. (To že se letecké svazy blížily poznal každý a to podle natáčení radarů, takže tímto bylo dostatečně a včas varováno i civilní obyvatelstvo, které radary neustále sledovalo). Při přeletu leteckých svazů měli však největší strach sami Němci, kterých se většina snažila ukrýt v okolních borových lesích a v jakémkoliv větším houští. Při tomto náletu naštěstí pro Němce nevyšel z žádné jejich zbraně jediný výstřel. Američtí piloti také na tuto “aktivitu” odpověděli pouze několika výstřely z palubních zbraní, kterými však nebyl nikdo a nic zasaženo. To již ale většina posádky byla bezpečně ukryta mimo vojenský prostor. Místní lidé vídávali při přeletech letadel jak z křoví na mezích koukají vojákům pouze nohy a vedle nich pohozené zbraně. S americkým letectvem se pojí zdejší jedna příhoda. Při návratu z jednoho z náletů na Pardubice měl jeden stroj, dle pamětníků stíhačka nejpravděpodobněji P-51 Mustang, poruchu a musel nouzově přistát na kótě 277,7 mezi Krakovany a Týncem nad Labem. Další stroj přistál opodál, zatímco několik dalších letounů kroužilo nad nimi. Po opravě potom oba stroje vzlétly a společně s ostatními odlétly pryč. Během této opravy nepadl z německé strany jediný výstřel, ačkoliv místo přistání bylo od radarů celkem pěkně přehledné. Drtivá většina vojáků se totiž chtěla v klidu a hlavně ve zdraví dočkat konce války a tak se nevystavovali zbytečnému nebezpečí. Památku na tyto chvíle strachu našli vesničané ještě pár let po válce. To když při kosení žita nalezli mumii německé vojačky, která tam snad v hrůze leteckého poplachu zaběhla a zemřela.

Další objekty zdejší radarové stanice byly již čistě technického charakteru.

Osvobození

Přišel květen, s ním teplo ale i časté deště. Bylo cítit, že se blíží konec války. Dne 6.května byla zastavena veškerá stavební činnost a byl vydán zákaz vstupu do vojenského prostoru. 7.května odpoledne se ve vsi ojediněle objevily vyvěšené československé vlajky. Němci opustili školu a celou vesnici a stáhli se kompletně všichni do baráků v borkách. To již obyvatelé opouštěli domy a začínali se hloučkovat. Mládež se srocovala před sokolovnou a měla v úmyslu se násilím zmocniti zde uložených zbraní. Tato nerozvážnost jim však byla rozmluvena dostavivším se Národním výborem spolu s velitelem četnické stanice. Tím nejspíše tenkráte zabránili krveprolití. Národní výbor se vypravil do vojenského tábora, aby jednal s velitelem o předání zbraní. Tam byli přivítáni ozbrojenou vojenskou pohotovostí. Velitel tábora jim odmítl zbraně vydati, neboť k tomu neměl prý rozkazů z vyšších míst. Zaručil se však, že pokud obyvatelstvo zachová klid a rozvahu, nebude proti němu nic podniknuto. Pak Národní výbor přerušil další jednání. Jeho předseda svolal všechny bývalé důstojníky, poddůstojníky a vojáky aby se postarali o udržení klidu ve vsi. Organizováním hlídek a velením byl pověřen Josef Olexa.

Hlídky konaly službu po celé obci ve dne i v noci. Veškerá práce téměř ustala. Obyvatelstvo bylo většinou u obecního domu, kde z rozhlasu poslouchali postup bojů v Praze. Dalšího dne, tedy 8.května byl také uspořádán sběr obvazů a potravin pro bojující Prahu a ještě téhož dne bylo vše odesláno do Chlumce nad Cidlinou a dále do Prahy. Přes blížící se konec války ještě tohoto dne bylo možno zahlédnout německého hauptmana, jak objíždí místní firmy a živnostníky a vyplácí jim peníze za doposud provedené práce na objektech.

V noci z 8.na 9.května zatřásly obcí první výbuchy. To byl německými vojáky vyhozen do povětří světlomet na kótě 244,9 u Uhlířské Lhoty. To již ale větší část vojenské posádky odjela na autech, koních či odešla pěšky pryč a s sebou odvezla i část technického vybavení stanice. Zbytek posádky pracoval dle přesných pokynů na přípravách ke zničení vojenských objektů v borkách. S likvidací objektů se počítalo i přímo ve vsi, kde bylo v plánu zničit kampeličku. V ní bylo totiž hlavní elektronické centrum obsluhované uniformovanými němkami. Kolem osmé hodiny ranní dne 9.května bylo započato s dílem zkázy. Od jednoho objektu ke druhému jezdila motorka s postranním vozíkem která byla neustále nastartována. Její posádka vždy zaktivovala výbušninu a okamžitě na motorce odjela dál. Výbuch za výbuchem ničil to, co bylo velkými náklady doposud vybudováno. Některý radar však jen povyskočil do vzduchu a zase si sedl zpět na zem. Kampelička zůstala naštěstí zachována díky tomu, že někteří místní obyvatelé přesekali kabely vedoucí k náložím umístěným kolem budovy. Po detonacích vzplanuly veliké ohně. Zvláště ve skladech paliva a munice, kde sudy od benzínu létaly vysoko nad stromy a vybuchovala munice. Přístupu k těmto hořícím místům bránil hasičský sbor spolu s dobrovolníky. Přesto se občas někomu podařilo k místům dostat. Byli i tací, kteří z pod zničeného radaru vytáhli bednu s nevybuchlými náložemi.

To dopoledne projelo obcí několik menších prchajících vojenských transportů. To již byla ale domácí posádka vyzbrojena z Týnce nad Labem asi patnácti vojenskými puškami a několika pistolemi. Střeliva však bylo velice málo. Hlídky konaly stále svoji službu. Odpoledne vyhlásil rozhlas kapitulaci německé posádky v Praze a zastavení bojů. Zpráva byla místními přijata s nadšením. Okolo 15.hodiny překvapil hlídkující obyvatele čekající na Rudou armádu silný německý vojenský transport o síle asi 35 nákladních vozů přijíždějící ve směru od Hlavečníka. Před budovou kampeličky byla kolona zastavena velitelem hasičů, Václavem Roubíčkem a byla vyzvána ke složení zbraní. Ze dvou prvních vozů začali seskakovat odzbrojení vojáci, když v tom padl výstřel. Velitel transportu dal ihned rozkaz ke střelbě. Rozpoutala se přestřelka, v níž začaly ujíždět dva vozy silnicí ve směru na Chlumec nad Cidlinou. Z jednoho z vozů vyšlehl záblesk, nejspíše od pancéřové pěsti, a částečně zdemoloval stavení Josefa Koláčného (čp.70). Řidič prvního z nich byl střelen Janem Nedvědem, známým to pytlákem a střelcem ležícím v příkopu do hlavy a neovládaje svůj vůz, zajel do příkopu, prorazil plot a převrátil se na Vavřinově zahradě (u čp. ). Druhý vůz, který byl také ostřelován, raději zastavil.

Přestřelka se stupňovala a poněvadž Němci nemohli odhadnout síly krakovanských, zavlály z aut bílé prapory. Pravděpodobně si totiž mysleli, že jsou obklíčeni, k čemuž napomohlo i zapnuté pneumatické kladivo v nedaleké cihelně, které vydávalo zvuky z dálky podobné zvukům kulometu. Vystrašení vojáci začali odhazovati zbraně a vzdávali se. Po prohlídce všech vojenských vozidel a osob byl celý transport, čítající asi 800 mužů propuštěn směrem ke Chlumci nad Cidlinou. Zastřelený řidič z nákladního vozu byl poté na káře odvezen na místní hřbitov, kde ho hrobař Sádlo 13.května bez jakýhkoliv ceremonií a jakéhokoliv označení hrobu kdesi v rohu hřbitova pochoval.

Po odjezdu transportu byly všechny zabavené zbraně (109 pušek nepoškozených, 42 poškozených, 3 těžké kulomety v dobrém stavu, 4 poškozené, 24 automatických pušek, 72 pistole, asi 30.000 nábojů, 117 ručních granátů, 75 panceřových pěstí, 80 dělostřeleckých nábojů a mnoho dalšího) shromážděny na hromadu naproti sušárně a za čas odvezeny do sběru. Sem tam si někdo něco vzal, ale to bylo jen vyjímečně.

Boj si vyžádal oběti i na české straně. Padl Josef Mrštík, do nohy byl těžce raněn Josef Burián (ta mu bylo potom amputována) a lehce raněn byl Josef Kučera, který se přestřelky ani nezúčastnil, jen jí přihlížel. Němci měli mimo zastřeleného řidiče ještě několik raněných. Po válce byl vybudován Josefu Mrštíkovi na místě přestřelky symbolický pomníček, který lze ve vsi shlédnout do dnešních dnů.

Kolem 21.hodiny projely obcí první motorizované ruské jednotky přijíždějící od Pardubic a mířících ku Praze. Nadšení obyvatelstva neznalo mezí. V místech, kde odpoledne proběhla přestřelka byla postavena slavobrána s nápisem “Ať žije slavná ruská armáda”. Národním výborem bylo nařízeno vyvařování čaje a kávy pro projíždějící transporty. Velitelství štábu Rudé armády bylo pak usídleno v Týnci nad Labem a velitelem byl plukovník Kuzmin, kdesi od Charkova. 

Poválečná historie

Po skončení bojů byl na Sváravě v prostorech bývalé radarové stanice umístěn tábor těžkého ruského dělostřelectva, který zde tábořil ještě zhruba měsíc. Nutno poznamenati, že dle mínění pamětníků byla Rudá armáda pro vesnici pohromou. S “kulturní” německou armádou se její chování nedalo prý absolutně srovnávat (prý “hrůza – zlatí Němci”).

Dne 18.května 1945 byla posádkovým velitelstvím v Kolíně vydána “Směrnice pro sběr materiálu zůstalého po německé armádě”. Toto se týkalo samozřejmě i Krakovan blízce sousedících s bývalou německou stanicí. Sběrné místo bylo určeno v Týnci nad Labem a se sběrem muselo být bezpodmínečně zahájeno 19.května 1945.

10.května zaslal Národní výbor v Krakovanech dopis NV v Týnci nad Labem, v němž důrazně žádá “…aby obyvatelstvo Týnce okamžitě odevzdalo beztrestně do kanceláře NV všechny součástky přijímacích a vysílacích přístrojů, elektromotory, jiné motorické součásti, zařízení a nářadí odcizené z vojenských objektů nebo z okolí. Poslední lhůta je 12.6. ve 12 hodin.”

Dne 12.června bylo Národním výborem v Týnci nad Labem obyvatelstvo upozorněno na následující: “Jednotlivé vojenské baráky a barákové tábory, které byly nedávno opuštěny ruským vojskem a předměty v táborech zanechané jsou majetkem československé vojenské zprávy, která nařizuje – baráky nerozebírat a věci z nich nebrat, aby odcizené předměty byly vráceny na Národní výbor a aby obyvatelstvo vrátilo vojenskou výzbroj a výstroj, kterou si v revoluční době přivlastnilo, nejdéle do 17.6. na Národní výbor.

Přes takovéto a jim podobné nařízení a vyhlášky se začalo s pomalou likvidací bývalé radarové stanice a jejího zařízení. Radary samotné byly po dva roky odváženy Kovošrotem do hutí. Zděné budovy byly postupem doby rozebrány místním obyvatelstvem, jelikož byl v této době nedostatek stavebního materiálu. Majitelé jednotlivých pozemků se pak sami postarali o uvedení většiny těchto prostorů do původního stavu. Obzvláště pak v lesích, kde byly po rozebrání všeho potřebného stavebního materiálu zbytky a základy staveb zahrnuty zeminou a byl zde vysázen nový porost.

Technické vybavení radarové stanice

Celkem bylo u Krakovan postaveno šest radarů. 

Jednalo se o tyto typy: 
- jeden radiolokátor dalekého dosahu FuMG-402 WASSERMAN M IV, 
- jeden přehledový radiolokátor FuMG-404 JAGDSCHLOSS, 
- dva směrové/identifikační FREYA (alespoň jeden z nich byla FuMG-401 FREYA LZ C, druhá byl též typu LZ, ale konkrétní provedení nelze z poválečného fota rozeznat - většinou se do jedné stanice umisťovaly  dvojice stejného typu),
- dva zaměřovací FuSE-65 WÜRZBURG – RIESE (oba prokazatelně měly i identifikační zařízení vlastní/cizí). 

Kromě radarů zde stávala běžná KV a SV rádiová vysílací a přijímací ústředna s několika asi třicetimetrovými stožáry. Radiolokátory FREYA měly kolem sebe postavené ochranné valy proti střepinám z leteckých bomb, případně proti útoku hloubkařů, zpevněné ve vnitřní části zaberaněnými kůly a vyplněné dřevěnými fošnami. 

Mimo tohoto bylo v okolí deset poplachových hlásek a jeden velký světlomet blíže neurčeného typu.

Pozůstatky KORALLE v dnešní době

Dnes již najdeme na místě bývalé radarové stanice KORALLE jen malé pozůstatky toho, co zde v dobách ne zase tak dávných stávalo. V prostoru, kde stávaly ubikace a sklady je dnes vzrostlý borový les a jen částečně lze rozpoznati kde kdysi něco stávalo a to podle mladších a menších stromů. V místech kulometných hnízd je zčásti též vzrostlý borový les. V něm jsou již jen částečně patrné nerovnosti terénu po okopech. 

Nejvíce toho do dnešní doby zůstalo z technického zařízení stanice. Jedná se především o patky a podstavce radarů: 
- 2 podstavce pro radiolokátory WÜRZBURG-RIESE (jedna se nachází uprostřed pole severovýchodně od kabelové ústředny (v textu je označováva jsko "severní"), druhá na kraji lesa zhruba jižně od kabelové ústředny, cca 50 m od silnice Krakovany - Labské Chrčice ("jižní")), 
- zbytky objektu pro JAGDSCHLOSS (vpravo od silnice Krakovany - Labské Chrčice, směrem ke Sváravě).,
- jedna FREYA LZ se měla, podle leteckého snímku z roku 1953, nacházet bezprostředně u silnice Krakovany - Labské Chrčice, u dnešního vyústění polní cesty západně od kabelové ústředny. V těchto místech lze narazit na neidentifikovatelné kousky betonu, bohužel žádné jiné stopy se nedochovaly, stejně tak jako po druhém radilokátoru typu FREYA. Samotné radiolokátory FREYA stály na konstrukci, jejímž základem byly 4 poměrně malé betonové patky, které nebylo po válce problém nějakou těžší technikou zcela odstranit; ochranný val byl bez problémů rozvezen. Postavení druhé FREYI  není už na poválečném leteckém snímku patrné a pravděpodobně stála někde uprostřed polí zhruba severovýchodně od kabelové ústředny,
- po radiolokátoru WASSERMANN (základ činil blok betonu o rozměrech 2 x 2 m + 3 kotevní patky o rozměrech 2 x 3 m na opsané kružnici průměr 80 m po 120°), který měl stát v jihovýchodní části stanice, nebyly nalezeny žádné stopy,
- jeden "dochovaný" (poškozený) zděný objekt stojí dnes uprostřed pole (vlevo od silnice Krakovany - Labské Chrčice) a jedná se o kabelovou ústřednu, 
- další pozůstatky zatím neidentifikovaného objektu (dříve jsme ho uváděli jako základovou desku pod Freyu, ale dle našich nejnovějších zjištění žádný ze známých provedení tohoto radilolokátoru/identifikátoru nic podobného jako svůj základ nepoužíval)  se nacházejí na okraji lesa zhruba ssz od ní. Jedná se o stropní desku, sraženou na zem pravděpodobně výbuchem. Při pohledu pod ní některým z dutých míst je možno spatřit pozůstatky rozbité vyzdívky a dokonce i izolátory na stropě,
- na kótě 244,9 u Uhlířské Lhoty po světlometu dnes není žádná stopa. 

Dochované radiolokátory na observatoři Astronomického ústavu AVČR v Ondřejově

Na observatoři Astronomického ústavu v Ondřejově dodnes využívají několik anténních systémů, používaných za války Němci, a sice 2 antény radiolokátoru WÜRZBURG-RIESE a jedna anténa radiolokátoru FREYA. Obrázek, který jsme doposud vydávali za dochovanou anténu radilokátoru WÜRZBURG-RIESE, je anténa, pocházející z 80. let a sestavená z dílů sovětských radiolokátorů.

Oba radiolokátory WÜRZBURG-RIESE jsou dochovány v téměř původní podobě co se mechanické konstrukce týká. Pouze v 70. letech byly u obou antén vyměněny systémy zářičů v ohnisku paraboly, změn doznalo i jejich uchycení. Samozřejmě je vyměněna i elektronika uvnitř kabin. Jedna z antén sloužila jako radioteleskop na třech frekvencích (tato anténa již dosloužila a není v provozu; zásluhu na tom má i závada ložiska pro azimutální pohyb), druhá je stále v provozu a je v ní sluneční dynamický spektrograf. Tato druhá anténa nebyla původně umístěna v žádné stabilní radiolokační stanici, ale byla součástí vlaku, zajišťujícího protileteckou obranu. Bližší údaje zatím ale bohužel chybí (mohlo by se jednat o antény z německého radiolokačního vlaku JUNO, který byl v květnu 1945 zajištěn v železniční stanici Ostroměř; po válce byl radilokační vlak zkoušen i v naší armádě, ale počátkem 50. let byl zrušen). Obě antény byly na Ondřejově umístěny právě v 50. letech.

Třetím, původně německým radilokátorem na území Astronomického ústavu v Ondřejově, je FREYA. Její konstrukce (jak anténa, tak kabina) ale bohužel v 50. letech doznala značných změn a nelze s jistotou určit, ze kterého provedení FREYI vlastně pochází. Dnes slouží jako meteorický radar.

Za informace a fotografie radiolokátorů z Ondřejova děkujeme panu Dr. Pavlu Ambrožovi.

Základní technické údaje radiolokátorů, použitých v ústředně KORALLE

Označení

Počet vyrobených ks

Vysílací frekvence (MHz)

Vyzařovaný výkon (kW)

Dosah (km)

Určení

Freya

1000

125

10

120

směrový

Würzburg-Riese

1500

560

8

60

zaměřovací

Wassermann

150

120 - 230

100

300

dalekého dosahu

Jagdschloss

80

120 - 230

30/150

80 - 200

přehledový

* Ústřednu KORALLE "obhospodařovala" 1. schwere Flugmelde-Leit Kompanie / I. Abteilung / Luftnachrichten-Regiment 238; podřízena 8. Jagddivision.

Fotografie zničené ústředny z roku 1945 (kronika města Týnec nad Labem - jsou bohužel skenovány z xeroxové kopie a podle toho vypadá jejich kvalita; pánové Jouza a Plavec mají ve své publikaci "A země se chvěla" foto v lepší kvalitě):

Anténa radaru FREYA LZ C, po explozi byly utrženy spodní plochy (anténa pro příjem odraženého radilokačního paprsku, její zbytky jsou vidět na valu nad postavou v popředí). O cestě vlevo dole předpokládáme, že se jedná o komunikaci Krakovany - Labské Chrčice. Anténa radiolokátoru JAGDSCHLOSS - patrový objekt pod anténou se po výbuchu zřítil. Rozpětí antény činilo 12 metrů.V pozadí obec Krakovany. Pokácená anténa radiolokátoru WASSERMANN MIV. Tento radilokátor byl jediný svého druhu na území dnešní České republiky. Na ostatních ústřednách u nás se nevyskytoval. Jeho dosah mu ostatně umožňoval mít "přehled"  nad celým uzemím tehdejšího Protektorátu a ještě velký kus za jeho hranice (pokud nebyl rušen).
Pohledy na náložemi zničené antény radarů WÜRZBURG-RIESE. Zachovalejší parabolická anténa na snímku vpravo je z "jižního" radiolokátoru, v pozadí snímku je obec Uhlířská Lhota. Destrukce se v obou případech zaměřily hlavně na operátorské  kabiny, které následkem toho u obou zcela chybí. Na druhém snímku zleva je na vršku parabolické antény (resp. na jejím zbytku) vidět i malá anténka pro příjem identifikačního signálu z palubního odpovídače vlastních letadel.

Současný stav (foto 2001 - 2003):

Zbytky kabelové ústředny vlevo od silnice Krakovany-LabskáéChrčice Výbuchem zničená stropní deska zatím neznámého objektu

Výbuchem zničený objekt pro radiolokátor JAGDSCHLOSS

"Severní" patka radiolokátoru WÜRZBURG-RIESE

Dnes již nepoužívaná anténa radiolokátoru WÜRZBURG-RIESE v Ondřejově Druhá, funkční, anténa radiolokátoru WÜRZBURG-RIESE Značně upravená anténa radilokátoru FREYA na Ondřejově Petr D. provádí průzkum zbytků radarové stanice.